Středočeský Tipy na výlet Turistika Z domova Zajímavosti Zprávy podle krajů

Lidice – to Adolf: „Lidice will not be forgotten!“

LIDICE – Lidice jsou na první pohled nenápadná vesnička ve Středočeském kraji, která ale skrývá velice pohnutý osud. Její dny se začaly naplňovat bezprostředně po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, který byl spáchán 27. května 1942 atentátníky Jozefem Gabčíkem a Janem Kubišem, který byl pro tento úkol speciálně vycvičen ve Velké Británii. Heydrich svým zraněním 4. června 1942 podlehl. Pochován byl o pár dní později na berlínském hřbitově Invalidů. Bezprostředně po atentátu nastalo skutečné martyrium – spousta lidí byla zatčena, zastřelena, či deportována do koncentračních táborů.

Po smrti Reinharda Heydricha bylo nutné „po právu a bez milosti a slabosti zničit nepřátele našeho národa“. Češi nebyli přímo označeni jako pachatelé tohoto atentátu, ale bylo ovšem zřejmé, že bez pomoci českých civilistů by se tento čin nemohl podařit. A proto byli jako viníci tohoto incidentu označeni obyvatelé Lidic, kteří byli obviněni z ukrývání atentátníků, a to i přesto, že na tom nebylo ani zrnko pravdy.

Zločin vyhlazení Lidic není možno pochopit bez znalosti širších historických souvislostí, které vypluly na povrch v noci z 9. na 10. června 1942. Tato noc není ale tím prvotním spouštěčem tragédie, kola osudu už se rozběhla o několik let dříve.

15. července 1941 tým RSHA (Reichssicherheitshauptamt, který založil Heinrich Himmler, když sloučil Tajnou státní policii, bezpečnostní policii a kriminální policii) připravil plán osídlení východních oblastí, jako je Pobaltí, Ukrajina, část SSSR až po Kavkaz. Cílem tohoto plánu bylo vyvraždění 31 milionů Slovanů a také 8 milionů Židů. V této době se Himmler touto otázkou velmi intenzivně zabýval. Ústřední otázkou nacismu bylo jak tyto lidi (Slovany a Židy) zabít. Střílení už jim nestačilo a tak přešli k nové sofistikovanější metodě, k plynu. V letech 1939-1941 se používal oxid uhelnatý, který byl stlačený v tlakových lahvích, od léta 1941 se testovaly výfukové plyny, které byly zavedeny do speciálně upravených nástaveb automobilů.

K. H. Frank telefonicky přikázal Bds Böhmenu do Prahy, že akce v Lidicích může být zahájena 9. června v 19:45.

Samotný příběh Lidic začíná už měsíc před atentátem na Heydricha, tedy přibližně na konci dubna roku 1942.
30. dubna 1942 byl nedaleko obce Požáry smrtelně postřelen český výsadkář skupiny Zinc, Arnošt Mikš, poté, co u něj našli vysílací stanici. 4. června ochranná policie a četníci z Buštěhradu společně s gestapem Lidice prohledali, zda se tam nenachází podezřelé osoby či dokonce zbraně. Bezprostředně před vypálením vesnice byla v Horákově prázdném statku provedena prohlídka tajné policie, kterou zastupovali členové pražské tajné policie – ve statku našli staré nefunkční rádio.

Vypálení Lidic

Po desáté hodině večerní Frank, Böhme a Wiesmann rozhodli, že všichni dospělý muži budou zastřeleni, ženy předány do koncentračního tábora a děti, které budou schopny poněmčení mají být předány rodinám členů SS na převýchovu a ty, které nebudou schopny poněmčení měly být předány do jiné výchovy. Z výpovědi vojáků a policistů vyplývá, že o skutečném důvodu akce byla veliteli informována jedna, maximálně dvě skupiny. Dle Vůdcova nařízení bude obec vypálena a srovnána se zemí, protože se zde ukrývali pachatelé atentátu na Heydricha, kteří nebyli obyvateli vesnice hlášeni. Jednotky měli provést obklíčení, pročesat a vyklidit obec, shromáždit dobytek. Pokud by se někdo z obyvatel pokusil prorazit ven, měl být okamžitě zastřelen.

Muži měli být zavřeni do Horákova statku a prázdné domy měly být prohledány, zda se v nich neukrývají atentátníci. Při prohlídce jednoho z domů byl nalezen padák, takže vládla domněnka, že se zde musí ukrývat i parašutista. Mnozí lidičtí muži se jisté smrti před popravčí četou vyhnuli tak, že si sami vzali život ještě než byli sehnáni dohromady a identifikováni.

Všichni lidičtí muži byli ze svých stavení odváděni do Horákova statku, kde byli dostatečně velké sklepy a také chlév, tedy velmi vhodné prostory pro uvěznění téměř 200 mužů. Jejich popravu provádělo 30 esesmanů za stodolou Horákova statku u jejíž zdi byly postaveny slamníky a matrace aby se vypálené projektyly neodrážely od zdi. Každý z mužů měl dostat tři rány pod lopatku. Nejmladšímu popravenému bylo 14 let 8 měsíců a 25 dní, nejstaršímu 84 let 3 měsíce a 19 dní.

Ženy s dětmi byli odvedeni do prvního patra lidické školy. Později, zhruba kolem 5. hodiny ráno byly odvezeni směrem ke Kladnu. Na nákladní vozy nastoupilo nejméně 176 žen a 94 dětí, od těch nejmenších, do věku zhruba 14 let.

Po popravě lidických mužů měla být vesnice vypálena. Uprostřed místnosti měl být umístěn hořlavý materiál, jako je například nábytek, dřevo, sláma, vše polito benzínem a zapáleno. První lidické domy měly být zapáleny kolem 7. hodiny ranní. První byl zapálen domek starosty Františka Hejmy a statek Václava Rákose a pak Němci běhali od domu k domu a jeden po druhém zapalovali. Pochodeň Lidic plála několik dní než mohlo být přikročeno k vyhazování budov do povětří. Zničení Lidic nebylo zdaleka tak jednoduchou záležitostí jak si původně vedení nacistů myslelo. 10. června dorazila do Lidic jednotka pionýrů SS, která začala s rozbíjením trosek vesnice. O 5 dní později musela být akce pozastavena, protože došly zásoby trhaviny.

To, co se dělo v Lidicích se během rána a odpoledne rozkřiklo po širém okolí, což vedlo příbuzné a známé obyvatel vesnice aby pátrali po jakýchkoliv informacích co se s těmito lidmi stalo. V okolních obcích narůstalo napětí a obavy o bezpečnost obyvatel. Psychický otřes byl násoben ztrátou příbuzných z Buštěhradu, Makotřas, Unhoště a dalších okolních vesnic.

K odklízení mrtvol po lidickém masakru bylo najato židovské komando, které na místo přivezli z tábora v Terezíně. Ti pochovali všechny lidické muže do jedné jámy, která sloužila jako hromadný hrob.

V noci z 12. na 13. června odjela do Lidic 2. pracovní skupina, která měla za úkol uklidit popraviště.

„Před námi stěna stodoly, částečně vyhořelé. Snad déšť zatím zamezil jazykům plamenů dokonat dílo zkázy. Obytná budova je dosud neporušena. Za námi stojí vyhořelý dům. Zdá se, že nový, snad nebyl ještě ani obydlen. Prázdný, stěny ožehnuty ohněm a dýmem. Kolem zeleninová zahrada končící u silnice. Vlevo lány polí. Matrace, otomany, slamníky, apod. Jsou nanoseny ke zdi. Aby střely neodletěly nazpět. Celá plocha poseta nábojnicemi z vojenských pistolí. Rozkaz srovnat jámu se zemí. Chápeme se nářadí. Nařizují postup práce. Někteří rozdělávají oheň a pálí krví potřísněné matrace. Půda potřísněná krví. Esesáci odcházejí a zůstáváme s četníkem. Mám možnost opatrně prohlédnout okolí. Na straně leží trakař, jaký se používá na vození hnoje. Plný krve. Vyhřezlé mozky. Lidské roztříštěné kosti, vnitřnosti. Na dvou místech díry, známé stopy podstavce  trojhránku pro lehký kulomet. Na celém prostranství nábojnice z pušek a kulometů. Kolem dokola, kam pohlédneš, láhve po všech možných lihovinách. Rum, koňak, likéry, víno. Rozházené brýle, potravinové lístky, knoflíky, čepice. Přichází esesák Wostrel a prochází se v zahrádce mezi zeleninou. Řeháček přináší odkudsi láhve s pivem. Dostávám rozkaz vykopat malou jámu a pohřbít vše, co zbylo po mrtvých. Chápu se práce sám, chci ušetřit hochům hrůznou podívanou. Snáším všechny ostatky ubohých. Nalézá čepici s téměř uříznutým čelem. Kosti a mozek. Práce kulometu. Další rozházené mozky, další kosti, rozházené vnitřnosti, střeva. Opatrně kladu do jámy krev – krev našich českých lidí. Česká krev do české půdy. Jízdenky, knoflíky, manžety, brýle, sokolský průkaz, tužky. Moji hoši pracují mezitím se zoufalým úsilím. Jen pryč z těchto míst. Každý z nás má v srdci kletbu a pohrdání. Chápeme cenu života. Odvlečeni, odříznuti od světa stojíme několik kilometrů vzdáleni od Prahy, od naší Zlaté Prahy. Matka měst, znásilněna německými pochopy. Zoufalost, pohrdání, duševní muka, vztek. Neumím slovy vylíčit duševní náš stav nad hrobem obětí esesáckého běsnění. Nepochopitelné dílo nepřirozených bytostí. Nemohu nazvat přece ony padouchy lidmi. Četník, který má za úkol nás hlídat, stojí u zdi obytného stavení a dívá se strnulým zrakem kamsi do dálky. Sevřené rty, zaťaté pěstě, pušku opřenou o tělo. Jistě přemýšlí o svém nedobrovolném smutném výkonu služby. Ticho přeruší silná rána. Kostel a okolní domy jsou zavaleny dýmem. Věž kostela má být vyhozena do povětří. Střílejí tedy lidické holuby, kteří jako by tušili osud, poletují divoce sem a tam. Jsouce vylekáni hromovými ranami výbušných látek a zmatenou palbou. Holubice, poslové míru. Nový výbuch, prach a kouř donáší vítr až k nám. Věž však vzdoruje, i nadále stojí, i když odjíždíme. Pomalu končí práce, hrob je vyrovnán. Jen suchá hlína naznačuje místo posledního odpočinku nešťastníků. Nalézáme železný kříž, snad visel někde na stěně lidické domácnosti. Klademe jej do země zasypaného hrobu. Jak je lehké bořit něco, co patří jinému, bořit, co jiný budoval. Ne z potřeby, nýbrž ze zlovůle, z pýchy a ješitnosti. Hromadné vraždy na nevinných, bezdůvodně, bez příčiny. Pro výstrahu, pro postrach Nové Evropě, kterou chtěli Němci zbudovat na tisíciletí. Budovat znamenalo ničit a jejich lepší budoucnost byla smrtí našich lidí. Zdivo padá, střechy se bortí. Všude, kam oko lidské pohlédne, kamení, cihly, střepy. Hrnce, nářadí, zničené hospodářské stroje. Obětí plamenů stávají se vozy, zařízení, obrazy. Nepochopitelné. Se soumrakem končí naše práce. Rozkaz k odchodu. Ukládáme lopaty a rýče, přicházíme k vozu a stojíme mlčky. Čepice v rukou. I četník snímá služební čepici. Přichází šofér a esesák Wostrel. Četník jako by kapesníkem utíral zpocené čelo. Nasedáme a jedem zpět do Terezína. Je zajímavé, že nám nikdo nezakázal o věci mluvit, ani první, ani druhé pracující ve skupině. A přece se o tomto tématu v Terezíně mluvilo málo. Více se myslilo a cítilo. Vzpomínalo se hrdinů, kteří položili život na oltář milované země. Dopotáceli jsme se na ubikace, neznáme pojem času, nechápeme. Jsme skleslí, utrmácení, duševně zničení. Přejeme si státi v našem utrpení druh druhu tak po boku, jako stáli lidičtí mužové před majestátem smrti.“

Převezené ženy byli s dětmi do patnácti let shromážděny do tělocvičny kladenského gymnázia. Bylo nutno vyřešit asimilaci dětí po zavražděných či zatčených rodičích. V Čechách v roce 1942 nebyla vytvořena síť, která by zachycovala děti a mladistvé vhodné k poněmčení. Na výběru vhodných dětí k poněmčení se mimo gestapa podíleli zástupci Říšského rasového a osídlovacího úřadu. Byla zajištěna sběrná místa – vila na Vinohradech (Dykova 20), zámeček na Jenerálce, dětské oddělení v Masarykových domech v Praze-Krči a v nalezinci. Prvním místem kam byly přiváženy těhotné lidické ženy byl bývalý Domov Charlotty Masarykové, kde mohlo šest lidických žen porodit své děti bezprostředně po vyhlazení vesnice.

Z téměř 91 dětí od jednoho roku do 16 let bylo podle rasových kritérií vybráno pouze několik z nich. Tyto děti byly 12. června 1942 odvezeny do nacistického výchovného tábora. Uvnitř budovy třídily ženy od dětí esesmani a gestapo, na chodbách hlídkovali němečtí četníci a na dvoře Schutzpolizei. Nevybrané děti byli 12. června poslány přes Lovosice do polské Lodže. Jejich matky a další ženy v počtu 184 byly téhož večera převezeny do Ravensbrücku. Tři ženy a 7 děti do jednoho roku zůstalo, druhý den byly převezeny na dětskou kliniku na Karlovo náměstí. Jedenáct žen, včetně matek sedmi ročních dětí, putovaly za prvním transportem žen přes Terezín, Drážďany, Lipsko, Berlín až do Ravensbrücku. Čtyři ženy ve vysokém stupni těhotenství byly dopraveny do kladenské nemocnice a později do útulku v Dykově ulici. Přijely sem také další rodičky, které byli gestapem spojovány s atentátem na Heydricha nebo byly příbuznými po popravených. Lidickým ženám byly hned po porodu děti odebrány a ženy putovaly do Ravensbrücku. 24. června dorazil transport dětí z Ležáků, které byly 2. července dopraveny do Lodže.

Koncentrační tábor Ravensbrück se nachází asi 90 kilometrů od Berlína. Tábor byl založen v listopadu 1938 a v květnu následujícího roku přijeli první vězni. V roce 1942 zde živořilo 10 000 vězeňkyň, na konci ledna 1945 už jich zde bylo 45 000. Táborem prošlo 130 000 lidí a jen třetina z nich přežila válku. Vězenkyně byly stříleny, plynovány, ubity, umíraly na tyfus a na lékařské pokusy a byly vražděny elektrickými dráty.

„Po svém příjezdu do koncentračního tábora mohly jsme psáti domů svoji adresu. Každý měsíc směly jsme jeden dopis napsati a jeden dopis obdržeti v německém jazyce, byly to zoufalé dny beznaděje, kdy jsme dostaly od svých příbuzných dopisy, kde nebylo nic, co jsme toužily tolik zvědět. Asi po půl roce přišla nám zpráva, že naše domovy jsou zničeny. Ztráta majetku ani nebolela v prostředí koncentračního tábora, kde každý chtěl si uchovati jen svůj život. Více bolely nás vzpomínky na naše drahé. Češky, které přišly do koncentračního tábora po nás, na naše naléhavé otázky, co se stalo s našimi muži a dětmi, prozradily nám úřední zprávu německého wehrmachtu, že naši muži byli zastřeleni a děti dány do německých rodin na patřičné vychování. Tři lidické ženy zešílely. Viděly jsme jejich osud, neboť šílené ženy v Ravensbrücku byly odsouzeny zemříti hladem a žízní v tmavé komoře. Proto konejšily jsme se navzájem, více se semkly k sobě, dodávaly jsme jedna druhé sílu a naději, že to není pravda. Znaly jsme Němce, že lžou, a věřily jsme, že se shledáme, že mužové jsou snad také v koncentračním táboře a že děti nalezneme až se vrátíme. Naděje je to poslední, co v člověku umírá. U nás to byla jen naděje, která nám dala sílu vydržet. Představa setkání, kdyby naši nejdražší marně pak očima hledali nás, znovu nás povzbudila a sejmula tíhu zoufalství a nevíry. V roce 1943 v zimě byly v lágru tzv. selekce, kdy jednotlivé bloky stály seřazeny na lágrovém náměstí. Každá žena musela projíti kolem lékaře, který pohybem ruky označoval ty, které byly nemocné nebo staré. Každá kulhající, bledá nebo šedivá žena musela vyjíti z řady. S bolestí jsme poznaly, že bylo vybráno čtyřicet Češek, z toho patnáct lidických matek. Celý lágr plakal, neboť ženy všech národů byly vybrány. Cítily jsme, že se neshledáme více s těmi, které byly nakládány do aut, polonahé, za tuhé zimy, a odváženy, jak jak jsme se dozvěděly, do koncentračního tábora Osvětim v Polsku. Jejich zoufalé výkřiky slyšíme ještě dnes. ‚Pozdravujte naše drahé děti a muže kdybychom se nevrátily.‘ A většina těchto žen se nevrátila. pomrzla nebo zemřela hladem po cestě. V roce 1944 byl lágr přeplněn již ženami. Spaly jsme po dvou na jednom lůžku. Blechy a vši se množily, že nebylo možno ani přes únavu po práci spát. Vši přenášely také nemoci, a hlavně tyfus. Rozšiřovaly se nemoce, že to ohrožovalo okolí lágru a zaměstnané esesmany. Němci to rozřešili tak, že byly znovu nemocné ženy vybrány a tentokrát posílány do plynové komory. Každý den vynášeli z bloků mrtvé ženy, které pak naházeli na hromady a v nákladních autech odváželi do krematoria. Dnem i nocí svítily nám plameny krematoria před očima. Cítila jsem, že ty stíny, které chodí po lágru, nejsou více ženy. Žily jsme ze dne na den bez jakéhokoli citu, který v nás usmrtil strašný  hlad. Byly v nás jen vzpomínky, které více ubíjely svou beznadějí. Nebyly jsme ani lidé, byly  jsme stroje zvyklé na rány a práci, očekávajíce více smrt než život. Večer s hrůzou jsme se dívaly na transporty, které denně přecházely za velkého křiku esesmanů do vedlejšího lágru, odkud pak byly posílány do plynové komory. Všechny si toto uvědomovaly. Každý den jsme počítaly, kolik bude sirotků, kolik lidických žen odejde. Čekaly jsme jen, kdy na nás dojde řada, kdy i my budeme muset odejít. Proto byla veliká radost v lágru, že se bude tento evakuovat. Německá říše začala dunět pod ranami spojeneckých armád. Stále blíže a blíže jsme slyšely rány. Transporty odcházely denně. Byly v noci náhle probuzeny. Opilý esesman v noci vletěl na náš blok a shazoval nás doslovně z postelí. Nechtěly jsme nyní odejít, když jsme slyšely již v takové blízkosti rány, které pro nás znamenaly svobodu. Byly jsme z bloku a za doprovodu esesmanů a psů opustily jsme nenáviděný lágr. Musely jsme ujít za den čtyřicet kilometrů, unavené a hladové hnaly nás stále kupředu. Prožily jsme cestou nálety, procházely jsme kolem mrtvol vlastních lidí a tolik se chtělo žít, věděly jsme, že svoboda, úplná svoboda je nablízku. Po několika dnech tohoto transportu smrti, kdy esesmani bezohledně stříleli každého, kdo nemohl, staly jsme se konečně lidmi  svobodnými lidmi. V Grivicích, asi osmnáct kilometrů od Schwerinu, osvobodili nás 2. května 1945 vojáci Rudé armády. Po několika nedělích přijely pro nás autokary vypravené kladenskými horníky z Československa. Po třech letech s prořídlými řadami vracely jsme se domů. Sto čtyřicet tři žen došly jsme na hranice své milované vlasti. Puzené velkou touhou po drahé vlasti, která byla živena nadějí a krásnými představami ze shledání. Na hranicích drahé vlasti dověděly jsme se, že se vracíme samy, že na nás nikdo doma nečeká. Že naši drazí mužové, synové, otcové a bratři spí svůj věčný sen v Lidicích, kde byli 10. června 1942 zastřeleni. Že naše děti nám Němci rozkradli. Vrátily jsme se domů, byly jsme opět volnými lidmi, ale vrátily jsme se do domů, byly jsme opět volnými Lidmi, ale vrátily jsme se do Lidic na smutně mlčící pláň, nad kterou se tyčí kříž s trnovou korunou. Vrátily jsem se samy, ale celý národ nás uvítal s otevřenou náručí, celý svět nás přesvědčuje, že Lidice staly se pro něho symbolem v boji proti fašismu. Jako v lágru ve veliké bídě semkly jsme se i dnes všechny ku společné práci pro národ. Utvořily jsme si svůj Národní výbor sestávající jen z lidických žen a věříme, že Společnost pro obnovu Lidic, která je pověřena vládou k výstavbě Lidic, nám postaví Lidice nové, aby heslo anglických horníků Lidice budou žit, které našlo odezvu v Americe a v celém světě, že toto heslo se stane skutkem. Hledáme své děti, z nichž se nám ještě žádné nevrátilo. Naši mužové se k nám již více nevrátí, ale my se vrátíme tam blízko nich, my se vrátíme k nim do Lidic.“

Vedle úmorné práce a zimy byly brutální formou likvidace vězeňkyň drastické tresty – stání před bunkrem bez jídla, samovazba, kdy ženy dostávaly jídlo jednou za čtyři dny. Ženy umíraly vysílením, řada z nich zešílela nebo umírala na různá onemocnění. Nemocným ženám lékaři SS vpichovali smrtelnou dávku Evipanu. Ve dnech, kdy v Praze umíral Heydrich, byly požadovány nové tresty na vězeňkyních v Ravensbrücku. Čerstvě narozené děti neměly šanci na přežití, škrtily je, či jim byla promáčknuta fontanela. Vězeňkyním bez ohledu na národnost byly prováděny potraty. Na jaře roku 1942 byly odeslány do transportu do Osvětimi nemocné ženy a ženy nepohodlné.

Dočasným domovem lidických dětí se stala bývalá stará továrna. Velitelem tábora byl Hans Kröger, který na konci války spáchal sebevraždu, když si vstříknul smrtelnou dávku léku do žil. Děti dorazily do tábora ve velmi zuboženém stavu. Hned po příjezdu byly děti nacpány do malé místnosti o velikosti 5×8 metrů. Některé děti dostaly zápal plic, jiné úplavici. Žádné z dětí nebylo zaneseno do žádné databáze. 3. července k devadesáti českým dětem z tábora Konstantinow Lodzki přibylo dalších 81 dětí z Lidic a byly odvezeny. Tyto děti byly pravděpodobně odvezeny do vyhlazovacího tábora v Chelmu, avšak o tom neexistuje žádný přímý písemný dokument, existuje jen několik svědků, kteří si na neobvyklou skupinku dětí z Československa v červenci 1942 pamatovali. Všechny děti byly podrobeny rasovému přezkoumání a bylo vybráno devět dětí z Lidic a dvě děti z Ležáků a tyto děti byly převezeny do Chelmu a udušeny v plynovém voze nebo pohřbeny v hromadném hrobě.

16. června 1942 bylo na kobyliské střelnici popraveno 29 lidí, kteří pocházeli z Lidic. Vyvražděna byla celá rodina Horákova a Stříbrných, a také dvanáct lidických mužů, kteří byli dodatečně zadrženi na pracovišti nebo se přihlásili úřadům. Mrtvoly byly zatlučeny do beden a převezeny do Strašnického krematoria. 22. října 1942 byl sestaven transport do Mauthausenu – část osob (127 mužů a 134 žen) byla spojována s útokem na Heydricha a byla poslána na popravu. 15. ledna 1943 dorazil druhý likvidační transport, ze kterého bylo popraveno 16 mužů a 15 žen. Dohromady tak bylo v Mauthausenu zavražděno 292 osob v souvislosti s atentátem na Heydricha.

Oficiální zprávu o vypálení vesnice zaslal 10. června Horst Böhme do rukou protektorátního ministra vnitra Richarda Bienerta. Text této zprávy sloužil jako vzor pro všechna další protektorátní média. Toto strohé prohlášení nemohlo vystihnout děs, který si obyčejní lidé v Lidicích museli prožít než byli zavražděni. Zpráva o vypálení Lidic se mezi občany dostala 10. června po 20. hodině a pak znovu po 22. hodině. Tato informace hluboce zasáhla všechny občany. Největší efekt měl útok na Lidice pro české ženy, které soucítily nad osudem lidických žen a hlavně jejich dětí. Obyvatelé protektorátu zpětně hledali náznaky a kroky, které k Lidické tragédii vedly. Společenské mínění se začalo obracet proti prezidentu Benešovi, Velké Británii i kulturnímu světu. To byl jediný směr rozhořčení, který byl okupanty podporován. V průběhu 11. června a v následujících zhruba 5 dnech byly uvedeny do pohybu zvěsti, hysterie či panika, které vedly k pocitu ohrožení. Tento efekt byl z pohledu nacistů vynikající, protože zajistil dostatečné zastrašení obyvatel a zvýšil pravděpodobnost dopadení parašutistů. Nacisté udržovali náladu na hranici paniky. Vyhlazení Lidic působilo mimořádně i na oblast Sudet.

Od 11. června zhruba do 3. července byly jednotky Říšské pracovní služby pověřeny vyklízením zachovalého inventáře, zemědělských strojů, nábytku i cennějších věcí. Konalo se zde cvičení jednotek RAD, které proběhlo v troskách lidických domů. Na převoz, rozdrcení a převezení zdiva a urovnání terénu bylo potřeba 1000 Židů po dobu 200 pracovních dní. Součástí plánu na zahlazení vesnice bylo i zničení lidického hřbitova, kde bylo toho času 60 hrobek, 140 rodinných hrobů a 200 jednotlivých hrobů.

Prvního července bylo oznámeno, že vesnice Lidice byla odstřelem srovnána se zemí. Vesnice byla oplocena drátěným oplocením. Všechny stavby a stromy měly být strženy, rozbity a překryty vrstvou zeminy. Pracovní úsilí trvalo po celý rok 1943 a s konečnou platností byly Lidice považovány za zahlazené 22. září 1944. Vymazání obce z mapy znamenalo zničení dosavadních katastrálních údajů. Lidé, kteří vlastnily pozemek v obci nebo v blízkosti obce byly vyrozuměni dopisem, že tento majetek propadl státu.

Zahraniční ohlasy

Zpráva o zničení Lidic se rozšířila po Washingtonu rychlostí blesku 11. června odpoledne. Druhý den byly rozhlas a noviny plné tohoto nejnovějšího nacistického zločinu. Rozhlas, vládní informační služby a tiskové agentury žádali více informací o této události. Edvard Beneš vyjádřil názor, že viníci budou vystaveni nemilosrdné, ale spravedlivé odplatě.

„Všechno co se stalo v naší zemi a všude jinde, není jen československou otázkou, ale katastrofou pro celou Evropu ještě více, než je naše vlastní. Na druhou stranu je mnoho Němců zaslouženě ničeno každý den více než jeden a půl milionu už zemřelo v Rusku. Britské vzdušné síly budou brzy po tisících létat každý den nad všemi německými městy a budou krutě odplácet horníci z Lidic a jejich rodiny. Dříve než skončí válka miliony Němců budou zklamány; setkají se s plnou odplatou za všechny jejich Hitlery, Himmlery, Heydrichy a Daluegy v hodině jejich vlastního pádu. To vše se podaří jen za pomocného vypětí nás všech. Je pravdou, že chyby byly udělány v jistých kruzích demokratických států, ale ty zaplatily mnohem více, než zaplatil náš národ. Jsme v neutuchajícím odporu a souboji od perzekuce studentů na podzim 1939 po poslední masakr a vyhlazení nevinné české vesnice, Lidice, které se staly symbolickým mučedníkem celého národa. My tady v cizině a tisíci našich vojáků, letců a politických spolupracovníků jsme od března 1939 dělali plně a úspěšně všechny možné přípravy pro nastávající bitvu a návrat našeho státu.“

Dále se Beneš vymezil proti protektorátní vládě, která měla v čele s Háchou odstoupit po prvních výstřelech stanného práva, ale zodpovědnost podle Beneše padala hlavně na Hitlera, představiteli vlády, ale především veliteli členy SS i gestapa.

15. června reagovala také ve svém novinovém článku také žena amerického prezidenta Eleanor Rooseveltová:

„Nikdo z nás nezapomene na malou vesnici, nazvanou Lidice. Zdá se, že nacisty ani nenapadlo, že vtiskli jméno této vesnice do paměti celého světa. Jak zvláštní je mentalita Němců, že si neuvědomují, že takovým dramatický incidentem vzrušili obrazotvornost světa tak, že jsem přesvědčená, že bude brzy napsána hra o této tragické vesnici. Bude udělána nesmrtelnou v nějaké knize. Bude opěvovaná v běžných písních. Co chtěli Němci odstranit navždy, bude navždy zapamatované a povede snad k lepšímu porozumění lidí ze střední Evropy, se kterými musíme počítat po této válce.“

26. června přišla do Londýna a do USA zpráva o vyhlazení vesnice Ležáky. Všichni dospělý byli vyhnáni z domů a postříleni, děti odvlečeny neznámo kam a vesnice vypálena a srovnána se zemí.

12. července 1942 byla vesnice Stern Park Garden nedaleko Chicaga přejmenována na Lidice – žila tu početná česká a slovenská menšina a starostou byl v letech 1931-1933 A. Čermák, rodák z Kladna.

Návraty a pátrání

Návrat lidických žen do Československa se stal stejně významným symbolem nastávajícího míru jako příjezd osvobozeneckých armád. Do Lidic se vrátilo 143 žen, ale nejméně 30 z nich bylo ve špatném fyzickém i psychickém stavu. V Ravensbrücku zahynulo 22 žen, menší skupina žen byla transportována do Lublinu a dále do Osvětimi, kde jich 28 zahynulo. Dvě ženy byly nezvěstné a později prohlášeny za mrtvé. Tyto ženy se vrátily 2. června 1945, další potom 3. června, 5. června a 6. června a několik z nich přišlo přesně tři roky po zločinu, tedy 10. června 1945. Do konce roku 1946 zemřelo  nejméně dalších 23 žen. Po válce byl problém s ubytováním – lidické ženy nakonec nalezly útočiště v dělnických bytech kladenských hutí nebo v bytech po vyhnaných Němcích nebo u svých příbuzných v okolí.

Na podzim 1945 se začaly pořádat pátrací akce v Polsku a Německu, které měly za cíl vypátrat dětské oběti lidické tragédie. Československo rozhodlo o vytvoření osmi až dvanácti pátracích skupin, které byli speciálně určeny pro hledání dětí. V květnu a červnu 1945 byli opakovaně uveřejňovány výzvy k pátraní po lidických a ležáckých dětech. 30. června byly nalezeny ošetřovatelky Anna Gottwaldová a Erna Furchsová, které doprovázely děti do polské Lodže. Zásadní obrat nastal, když plukovník Anatol Pelikán odhalil, že v Lipsku žije bývalá vedoucí dětského domova v Pushkau Meta Höpfnerová, která měla informace o dětech z Lidic, které byly deportovány do německých rodin a dokonce předala snímky dětí, které byly v Puschkau ještě na začátku roku 1944. Svaz německých antifašistů rozšířil výzvu k pátrání po lidických dětech v novinách, rozhlase a před promítáním filmů v kině a současně s tím bylo oznámeno hledání rodin, kde se nacházely děti z Lidic a Ležáků.

Budovu dětského domova v Puschkau převzal po evakuaci dětí Polský červený kříž, který dokumenty, které se týkaly lidických a dalších dětí odnesl na půdu. Tento spis prokázal, že několik dětí opustilo Lodž a bylo naživu ještě v červnu 1942. V Lodži byla v kontaktu s dětmi lékařka Hana Czarneczká, která poskytla kontakt na Julii Makowskou, ošetřovatelku, která dětem tajně nosila jídlo. Dokumenty z Rasového a osídlovacího úřadu v Lodži bylo spáleno při evakuaci německých úřadů těsně před příchodem Rudé armády. Dochovaly se pouze torza materiálů ze kterých je patrné, že nejméně 4300 dětí bylo usmrceno. K 21. březnu 1947 bylo Československem stále postrádáno 694 dětí – 393 prokazatelně mrtvých, 83 dětí se z různých důvodů nemohlo vrátit do ČSR, ale zase na druhé straně se 289 dětí svého návratu do vlasti dočkalo. Těžko se z torz dokumentů sestavoval obraz zločineckého systému vyhlazování a asimilace vybraných skupin obyvatel. Až při následných norimberských procesech se podařilo pochopit vazby a návaznost úřadoven z celé Evropy.

Další svědectví o lidických dětech podal H. Krumey, šéf Přesídlenecké ústředny v Lodži, který prohlásil, že o osudu 81 dětí z Lidic nic neví a že pokud se do této doby žádné nenašlo, už asi nežijí. Polská prokuratura zapůjčila Československu originály dopisů, které si ohledně lidických a ležáckých dětí posílali nacističtí pohlaváři.

Jako první z lidických dětí se domů vrátila Emílie Frejová, kterou 2. dubna 1946 předali v Kladně tetě a zároveň adoptivní matce. Věru Vokatou nalezl pátrací tým v táboře Červeného kříže v Engerode, a která se v podvečer dne 22. září 1946 setkala se svou matkou. Důležitým posunem v pátrání po dětech bylo náhodné objevení Anny Hanfové na nádraží v Děčíně. Posledními nalezenými dětmi byli Hana Špotová v dubnu 1947 a Václav Zelenka v květnu téhož roku.

Poválečné zúčtování

Zločin v Lidicích a Ležákách byl jedním z prvních případů válečného bezpráví, která československá exilová vláda nechala zapsat u Komise pro vyšetřování válečných zločinů při OSN. Stalo se to 26. května 1944 a bylo obviněno 44 Němců – soudních radů, členů policie a Úřadu říšského protektora. Jednalo se o první ucelený právní rozbor zločinů v období prvního a druhého stanného práva i zločinů v Lidicích a Ležákách. Každý z více než čtyř desítek obviněných byla začleněna do uceleného ústrojí nacistického aparátu a nesla svůj podíl viny. Československá strana požadovala vykonat tresty smrti za vraždy, jejichž protiprávnost byla zřejmá všem účastníkům exekucí.

Už v průběhu druhé světové války začaly první procesy proti válečným zločincům – první procesy byly zahájeny už v roce 1943 v SSSR. S postupující frontou a odhalováním dosud nepoznané šíře válečných zvěrstev rostl mezinárodní zájem na stíhání zodpovědných osob. Lidický zločin měl z hlediska československého a mezinárodního práva velký dopad na definici zločinů, které civilizovaný svět přijal až v době konání Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku v letech 1945 – 1949, který definoval zločiny proti lidskosti z potřeby stíhat monstrózní rozsah zločinů spáchaných nacistickým Německem. Jednou provždy neměla projít vražda ani v hromadném násilí válečných konfliktů. V rámci Norimberských procesů byly definovány zločiny proti lidskosti, jako například vražda, vyhlazování, zotročování, deportace nebo jiné ukrutnosti spáchané proti civilistům před válkou nebo v jejím průběhu, dále pak pronásledování z rasových, náboženských či politických důvodů. A právě Lidice tyto případy spojovaly. V žebříčku nejúspěšnějších států, které stíhaly válečné zločince se ČSR zařadila na druhé místo. Zdaleka však nebyli postiženi všichni hlavní aktéři válečného bezpráví. V ČSR byli popraveni hlavní aktéři K. H. Frank (22. května 1946), Kurt Daluege (23. října 1946).

5. května 1945 zadrželi kladenští četníci členy místní tajné policie – celkem 13 osob mezi nimiž byli i ústřední postavy tajné policie, které měly hlavní podíl viny na zničení vesnice a na stupňování válečného teroru. Proces s „vrahy z Lidic“ byl v zemi vnímán jako odplata za traumatické záležitosti. V soudní síni byli přítomné i lidické ženy. 20. března 1947 stanulo před mimořádným lidovým soudem v Praze šestnáct členů kladenského gestapa. O jednom pachateli se však veřejnost nedozvěděla, byl to Paul Rieger, který velel policii v Protektorátu v letech 1941 – 1943. Přestože mu byly k tíži připočítány nejtěžší zločiny, na kterých se pořádková policie podílela, byl v ČSR vyhoštěn v lednu 1948. Nejvýraznější postavou lidického zločinu byl velitel kladenské setniny a zástupce velitele praporu Praha August Marwedel. Zemřel v roce 1975 v Berlíně. Heinrich Jöckel, který vedl výslech lidických žen a jedinců, kteří byli spojovány s atentátem na R. Heydricha byl 26. října 1946 popraven v Litoměřicích.

Nové Lidice

Vybudování nové vesnice nebylo jen vysněnou představou Čechoslováků v exilu. V roce 1945 se této myšlenky ujali sousedé zničené vesnice. Jako první vznikl v Buštěhradu „Přípravný výbor Lidice“, který se ujal příprav pietních akcí. Jeho záměry převzal Přípravný výbor Společnosti na obnovu Lidic“ a hned po návratu lidických žen vznikl „Místní národní výbor Lidice“. Československá vláda rozhodla 6. června 1945 o obnovení Lidic a o zrušení všech rozhodnutí okupačních úřadů, které obec i název Lidice vymazalo z mapy. Aby bylo možné zahájit všechny přípravy k obnovení Lidic a zachování jejich historického významu, byl zřízen ministrem vnitra Přípravný výbor Společnosti pro obnovu Lidic.

V polovině května 1945 byla pořádána pietní vzpomínka na oběti z Lidic. Onoho dne, 10. června 1945 seděli na tribuně vedle lidických žen také nejvyšší státní představitelé v čele s prezidentem E. Benešem, zástupci zahraničních výborů „Lidice Shall Live“ z Velké Británie a „Lidice Memorial Committee“ z USA i vyslanci z cizích států. Ve stejný den se stejná pietní akce konala také v amerických Lidicích, které se zúčastnili zástupci československé národní rady v Americe.

Obnovení Lidic bylo úzce spojeno s bojem demokratických principů prvorepublikového odkazu a lidově demokratických pohledů na socialistickou společnost sovětského typu. V následujících týdnech bylo nutné zabezpečit především ženy hmotně, než budou schopny si své živobytí obstarávat samy – okresní národní výbor jim začal vyplácet sociální zabezpečení, vdovské důchody a jiné formy finanční i materiální pomoci, které měly usnadnit vstup do běžného života. Obec se vzpamatovávala jen postupně a pomalu což odpovídalo poválečné rehabilitaci země. V roce 1945 získaly domovské právo ty ženy, které se vrátily z Ravensbrücku a ti i ty co do Lidic nepatřily.

S jasným záměrem zneužívali Lidice komunisté v souvislosti se stavbou nové socialistické vesnice v lidově demokratickém zařízení. Obyvatel Lidic byl také prezentován jako typ socialistického člověka. Lidické ženy hrály pro komunistickou propagandu mimořádně důležitou roli, ale zdaleka ne všechny ji akceptovaly. Některé z nich se ovšem na šíření komunistické propagandy podílely psaním článků s ideologickým zabarvením, pořádáním přednášek na téma jejich osudu, ale i nutnosti komunistického nazírání na příčiny, vývoj a výsledek 2. světové války.

Únor 1948 byl zlomem ve fungování společnosti, ale i ve vnímání Lidic československou veřejností – propaganda hojně užívala vzletných slov o míru, porozumění a přátelství. Po převratu v roce 1948 se nové poměry odrážely i v Lidicích. Budování Lidic dostalo po roce 1948 akcent socialistického závazku – Lidice jako vzorná vesnice v socialistickém  duchu a v socialistickém státu. Na přelomu 40. a 50. let se rodí dodnes udržovaná „věcná“ přátelství s obcemi stejného osudu – Tokajík, Marzabolt, Bistom nebo Oradour sur Glane, Drážďany či Hirošima. Na jaře 1950 se začala projevovat zostřující se vnitropolitická i zahraniční politika Československa. Strach a nenávist ke všemu německému byl markantní. Symbol „lidické“ ženy se postupně začal stávat povoláním, ať už z hlediska politického, či kulturně-historického. Kult lidických žen fungoval jen při politických jednáních nebo oficialitách – v každodenním životě byla jejich role jiná.

Pietní území Lidice

Lidická sbírka uměleckých děl se rozrůstala o díla z celého světa. Dnes je v depozitáři 498 výtvarných děl neskutečné finanční a kulturní hodnoty. Na utváření veřejného pietního prostoru se mohli podílet ti nejlepší čeští a slovenští umělci. Od počátku 60. let se rozrůstala o díla, která dnes zdobí bývalou vesnici a dokreslují její osud. Sochaři Marie Uchytilová a Karel Lidický a další umělci světového významu se nesmazatelně podepsali pod dnešní podobu pietního prostoru.

Památník Lidice byl vystavěn na památku vyhlazení Lidic nacisty za druhé světové války, který byl zbudován v místech bývalé obce. Vznikl u příležitosti 20. výročí této události, v roce 1962. Samotný památník má kruhový tvar, v jehož ochozech se nachází muzeum.

V těsné blízkosti památníku se nachází pomník dětským obětem druhé světové války, a to konkrétně 82 dětí umučených ve vyhlazovacím táboře Chelmno. Na místě tragédie je také možnost najít místo, kde stával kostel s farou, škola i statek, v jehož dvoře bylo brutálně popraveno 200 lidických mužů, i místo jejich posledního odpočinku, které je dodnes označeno křížem s trnovou korunou.

Autorkou pomníku dětským obětem války je Marie Uchytilová, který byl na místo osazen v roce 2000. Památník tvoří 82 soch údajných obětí nacistického zla. Níže se nachází hrob lidických mužů se zdí zahrady Horákova statku. Je zde umístěna socha truchlící ženy od sochaře Bedřicha Stefana. Naproti hrobu se nachází odhalené základy tohoto statku. Za potokem se můžeme setkat se zbytky kostela sv. Martina, který byl původně ze 14. století, ale v historii byl několikrát obnovován a restaurován. V jeho těsné blízkosti je umístěna socha ženy, která si chrání obličej před žárem, protože se nachází přímo v ohnisku požáru, od sochaře Karla Lidického. Můžeme zde vidět i zbytky školy z roku 1824 a poblíž sochu matky s dítětem z dílny Bedřicha Stefana. Úplně na konci parku se můžeme projít po původním lidickém hřbitově, kde byly aspoň částečně obnoveny obrysy původních hrobů s původními náhrobními kameny či kříži.

V horní části památníku můžeme obdivovat území růžového sadu. Jeho vznik inicioval v 50. letech minulého století britský spolek „Lidice shall live“. Sad navrhli architekti František Marek a Dr. Ing. Bohumil Kavka v roce 1955. V 50. a 60. letech zde byly vysázeny růže z celého světa. V současné době obsahuje přes 20 000 rostlin.

Lidice nám velice dobře nastiňují, čeho jsou schopní různí lidé a různé režimy napáchat na osudech lidí a dětí. Lidice se staly hlavním symbolem nacistického teroru, který několik let vládl naší zemi. Ale i přes to, že se našli lidé, nebo spíš zrůdy, kteří chtěli naše lidi a naší zemi zlomit, stále platí heslo, že „Lidice nebudou zapomenuty“. A to je pravda. Ať už je náš národ jakýkoliv, ať už i my jsme jakékoliv osobnosti, ať pocházíme z různých koutů republiky, ať jsme jakéhokoliv náboženského vyznání, či ať podporujeme názory jakékoliv politické strany, pořád jsme Češi a nikdy nesmíme dovolit to, aby se tu chtěl v naší krásné a mnohými cizinci opěvované zemi roztahovat a páchat na našich lidech to, co si na ně dovolili nacisté, tak my všichni ostatní se spojíme, aby už v žádném srdci nezůstalo prázdno po našich bližních a aby na žádné mapě nezůstalo bílé místo……..

Vítězslav Nezval – Lidice

My, my česká města, my, my české vesnice,

žalujeme, i když není soudní stolice,

i když není trestu, jež by pomstil Lidice!

Lidská odveta je málo, pomsta hvězd je větší,

Německo, ty víš, proč zajdeš v smrtonosné křeči!

Aviony vzlétají. Slyš sirénu. Už ječí!

Osmdesát milionů nechť se zodpovídá

za ten zločin Němců, v němž je všecka lidská bída, 

zločin jež se nedá smazat z dějin jako křída.

Berlín rozpadl se v trosky. Z měst jsou trosečnice. 

Německo, tvé kostely se vzňaly jako svíce. 

Je to pomsta za Lidice, pomsta za Lidice.

Hamburk lehl popelem. Sta měst se zalklo v síře. 

Vyzývané Německo, jak se ti bydlí v díře! 

Je to pomsta za Lidice, pomsta za havíře. 

Je to pomsta za Lidice, pomsta za horníky,

je to pomsta dějin za nevinné mučedníky…

Slavná Rudá armádo, měj naše věčné díky! 

Text a foto: Aneta Veidenthalerová a Jan Krčmář

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *