BRNO – Herec Jiří Bartoň se narodil 3. 11. 1977 v Kyjově. Po maturitě na střední knihovnické škole pracoval jako jevištní technik v Městském divadle v Brně. Zde také pod režijním vedením Zdeňka Černína v roce 1996 poprvé vystoupil na profesionální scéně v Shakespearově OTHELLOVI v roličce vojáka. Během té doby začal soukromě studovat herectví u Ladislavy Dujsíkové a později u herečky Miroslavy Kolářové.
Lidskou přirozeností je strach z nových věcí. Profese herce je pořád o něčem neznámém. Jak se s tímto faktem vypořádáváte?
Ten strach v sobě musíte nějakým způsobem zpracovat a přemoci. V herectví fungují určité techniky, aplikovatelné ovšem i na strach „v civilním životě“. Hluboké dýchání, cvičení, které vás rozpohybuje a naruší či odstraní vaše případné psychofyzické bloky, meditace. Před každým představením nebo natáčením provádím o samotě sám pro sebe určitý rituál, který mě dokáže případného pocitu strachu, či spíše určitého typu napětí, do nějaké míry zbavit. Jedním ze základních předpokladů schopnosti herecky fungovat je totiž přirozené sebevědomí, či alespoň schopnost zdravě sebevědomě působit.
Naše čtenáře by jistě zajímalo, jak probíhá proces vžívaní se do postavy?
Jak jsem už naznačil, je to opravdu proces, někdy velmi složitý a bolestivý. Ovšem nejde jen o vžívání nebo prožívání, jde také o určitou techniku, o soubor pravidel, bez kterých by postava nemohla fungovat. Herectví je náročný proces z mnoha různých úhlů pohledu. V jednom okamžiku musíte myslet na deset věcí současně – a řada z těchto věcí je čistě technického, řemeslného rázu. Herectví je svého druhu zvláštní schizofrenie – musíte být v roli a současně nad ní – a obojí je nutno udržet v jakési rovnováze.
Herci si mohou beztrestně vyzkoušet odvrácenou stranu života, stranu temnoty. Mohu soudit, že i to vám pomáhá poznat vaši duši a osobnost?
Ano. Ovšem je to oboustranné – vaše postava ovlivňuje vás a vy zase ji. Předpoklady osoby, kterou máte hrát, podmiňují jedině vaše osobní a osobnostní předpoklady. A to i ty netušené. Jak se říká a je to pravda – můžete hrát jen od sebe dolů, nikoliv od sebe nahoru. Herectví je magie – v německém filmu Borcherts fall jsem hrál roli únosce dětí a v jednom záběru svojí oběti vyhrožoval. Vjela do mě vlivem herecké sugesce taková energie, jako bych to dítě v tu chvíli dokázal opravdu zabít. Je to řečeno samozřejmě s nadsázkou – ovšem platí, že „hra má svou vlastní pravdu“.
Jste charizmatický. Je to něco, s čím se člověk zkrátka musí narodit, nebo se to dá získat?
Charisma se myslím nedá získat, stejně jako herectví se nedá naučit. I když existují různé „naučné kurzy“. Odpovím ovšem ještě jinak. Je to totiž jako s herectvím. Stejně jako se dá naučit, vydřít a neustále vylepšovat herecké řemeslo, tak můžete a měli byste pracovat na vnitřní i vnější kultivaci Vaší osobnosti, na Vašem lidském působení. Jsou určité dary, které od života dostanete, ale záleží ovšem už na vás, jak jich využijete, jak s nimi naložíte, a to je pak úplně jiná stránka věci. Buď máte schopnost povýšit je na jistou úroveň, nebo je také můžete úplně zahodit a promarnit. V prvé řadě je ovšem nejdůležitější svoje potenciály sám pro sebe i pro ostatní „odtajnit“ a otevřít, nebát se jich, nevzdorovat jim.
Když byste měl možnost dělat rozhovor sám se sebou, na jaké otázky by jste hledal odpovědi?
Co se týká divadla – zajímala by mě možnost po odehraném představení nakouknout do hlavy jednotlivým divákům a zjistit jejich autentické, upřímné pocity. Zda se opravdu uskutečnil kvalitní energetický, myšlenkový přenos z jeviště do hlediště. Divadlo by totiž mělo fungovat obousměrně – a pokud zrovna intelektuálně neobohacuje, tak i třeba jako příjemný způsob relaxace. To není málo. Jestliže bych sám sobě kladl otázky o životě a jeho tajemství, byl by ten rozhovor o několik pomyslných mil delší. Například Jak je možné, že fungují určité synchronicity, kdy na konkrétního člověka intenzivně myslíte a on se vám najednou objeví před očima třeba na ulici? Nebo na místě, kde byste ho v životě nečekali a kde je téměř nulová pravděpodobnost že byste ho mohli potkat?
Často se objevujete v rolích zloduchů, či v kriminálních žánrech. Máte rád hry osudu, nebo raději držíte vše pevně ve svých rukách?
Je iluze si myslet, že svůj život či osud držíme pevně ve vlastních rukou. Myslím, že to není pravda, nebo rozhodně ne celá. Naopak může být velká úleva se v životě celkově nebo alespoň v určitých momentech plně odevzdat a nechat pracovat vesmír, Boha, či jak tomu chce kdo říkat. Věřím, že konkrétní situace, příběhy a jejich rozuzlení jsou už rozhodnuty a my dejme tomu máme možnost nějakých dílčích voleb. Naše snahy kontra „boží plán“, to, že nevíme, co nás čeká, i v tom je život velké dobrodružství. Mám za to, že do určitých klíčových bodů se musíme ve svém životě dostat, musíme si je prožít a odžít. Věci se nedějí jenom tak. Jsou lidé, s nimiž se máme potkat a na spoustu událostí nemáme vůbec vliv a je to tak asi dobře. Což ovšem naprosto neznamená pasivně se odevzdat a trpně čekat na to, co nám přijde do cesty. Znamená to naopak být otevřený možnostem, které se nám nabízejí, nenechat je projít kolem.
Když byste mohl vyhlásit, novou oceňovanou kategorií, za co by byla?
Kategorie nejvnímavějšího diváka.
Jakožto umělecky založený člověk, je zřejmé, že dokážete ocenit krásu uměleckého díla. Umíte k nim ale přistupovat oddychově, jenom jako divák?
Rád bych to uměl. Ale obávám se, že jsem na čistě nezatížený přístup třeba k něčí divadelní inscenaci jako divák svojí profesí už v dobrém slova smyslu deformovaný. Tohle je ale logické – pokud se věnujete divadlu dennodenně , osvojíte si zcela přirozeně určitý způsob myšlení a vnímání. A asi není úplně možné jej při sledování cizího inscenačního procesu nebo výsledku eliminovat. Všímám si jakým způsobem kdo hraje, jak funguje výtvarno, jak mi lahodí text, nějak se porovnávám s tvarem a smyslem celku inscenace. Samozřejmě zde hraje roli můj osobní vkus a mé vnitřní ladění, které se s tím, co sleduji a vnímám, buď potká nebo nepotká.
Čeho jste věrný divák vy sám?
Jsem věrným divákem starých českých filmů, prvorepublikových a protektorátních, ale i těch pozdějších, z konce padesátých nebo šedesátých let.
Prozradíte nám něco o Vašem posledním pěveckém vystoupení s klavírem?
Premiéra tohoto pořadu proběhla před dvěma týdny v Kroměříži. Jednalo se o program tvořený jedenácti písněmi ze starších filmů, kdy prostor mezi jednotlivými hudebními čísly byl proložen povídáním o životě, o filmech, o různých zajímavých, netušených souvislostech…. Každá ta píseň má svůj důvod proč na tomto večeru zazní, dostal jsem možnost sám si je vybrat. Nevystupoval jsem ovšem jen já, čas a prostor se mnou sdílela moderátorka Romana Blažková a pianistka Marie Drkulová. Přítomní diváci krásně reagovali, dokonce od určité fáze večera začali zpívat se mnou. Velkou radost mám také z toho, že se nám už ozvaly další kulturní prostory z jiných měst, takže se budeme připravovat na reprízy.
Umíte zpívat, jste pohledný, fanynky máte zaručené. Nepřijde Vám dráha zpěváka lehčí než herecké povolání?
Lehčí? To bych si rozhodně netroufl tvrdit. To, co jako činoherec sdělujete prostřednictvím role, byste měl jako zpěvák sdělit posluchačům prostřednictvím písně. Máte pouze jiné vyjadřovací prostředky a možnosti. A navíc, pokud mluvíme o pěvecké nebo herecké dráze…tvůrčí interpret je vždy vlastně jenom jednotlivostí a součástí složitosti celého procesu, zvaného tu koncert, tu představení, tu „kariéra“. Velmi záleží na tom s kým se potkáte, s kým spolupracujete. Kdo Vám vybírá písně, píše texty, skládá hudbu, kdo Vás obsadí a prosadí. Kdo Vám vytváří promo, kdo je ochoten a schopen starat se o Vás manažersky. Tedy – jestli máte štěstí na lidi, na setkávání s těmi „pravými“. To je velmi podstatné. Jak jsem psal už v jedné z odpovědí na jinou Vaši otázku: „ Předpokládá to být otevřený možnostem, které se nám nabízejí, nenechat je projít kolem.“ Utkat se s nimi.
Autor: Matej Uhlár
