ÚSTÍ NAD LABEM – Dne 16. listopadu pokřtíme naše druhé album, říkám úmyslně naše, protože přesto že jsem autorem hudby a textů já, tak jeho vzniku předcházela nesmírně příjemná práce týmu lidí. Křest alba se tak uskuteční v pátek 16. listopad 2018 od 19:00 hodin v ústeckém Klubu Doma.
V listopadu 2017 jsem si začal pohrávat s myšlenkou, že by to chtělo pomaličku začít přemýšlet o nové desce, vzal jsem telefon a zavolal Jiřímu Maškovi, což je takový můj „hudební táta“, náš zvukař, člověk pod jehož dohledem jsem točil své první album a nakonec dnes i hlavní producent. Sedli jsme si, stanovili si rozvrh na celý rok dopředu a pustili se do práce. Je to někdy až zvláštní, že od počáteční myšlenky po křest to trvá rok, ale naučil jsem se především letos na nic nespěchat a být trpělivý, jinak bych ten svůj hudební kolotoč asi nepřežil.
Zprvu jsme si řekli, že uděláme na dvě písničky takový úkrok stranou, abychom akordeon přiblížili i mladému publiku a tak jsme se dohodli na hudební spolupráci s producentem Ondřejem Škochem, který právě v to období končil své účinkování v kapele Chinaski, pracovali jsme především ve třech a Ondrovi se povedlo přesně to, co jsem od něj chtěl, a to přenést do harmoniky, jak do jejího zvuku a doprovodu nové a nezvyklé prvky.
Pak přišlo jaro, pro mě jedno z nejtěžších období v hudební kariéře, kdy se kolem semlelo tolik tvrdých věcí, že jsem chvíli začal uvažovat, jestli jsem se vůbec vydal na písničkářskou dráhu správně, ovšem léto všechno změnilo a i z něj jsem si odnesl spoustu zkušeností především z velkého počtu koncertů, které jsme absolvovali, díky intenzivnímu shánění nejrůznějších vystoupení skrze zimu.
V létě jsme se nakonec dohodli, že budeme natáčet na pohodičku, aby nás práce bavila a aby se pro nás nestala uspěchanou povinností, a tak jsme se rozhodli album rozdělit na dvě části. Ta první s názvem To nevadí… (nese podtitul strana A) vychází právě v polovině listopadu a na té druhé, jejíž název zatím neprozradím (ponese právě pokračování z názvu prvního cédéčka, proto ty tři tečky), začneme pracovat v následujícím roce.
Nebylo jednoduché vybrat jen některé písničky, které se na desce objeví, nakonec tam ale budou zvukově velmi pestré kousky, ať už laděny do vtipu, romantiky, protestu, písně pomalé i rychlé, k zamyšlení i rytmicky vybízející k pohybu. Máme na něm konečně duet spolu s Eliškou, která mě ve výsledku šokovala, jak nádherně zpívá, snad až teď ve třiceti jsem si to naplno uvědomil. Jsem moc rád, že se mi do vznikání písní podařilo zapojit jednoho z nejtalentovanějších ústeckých muzikantů, kterým je bezesporu Jirka Straněk, který nejen při natáčení hodně pozitivně překvapoval a jsem neskutečně rád, do jakého kabátu aranžérsky oblékli nejen Ondra Škoch, ale v posledních čtyřech skladbách pak sám Jirka Mašek, který odvedl pro mě práci, která je prostě nevyčíslitelná. Já jsem strašný puntičkář co se týče hudby, nebo aspoň mám ten pocit, protože jí žiji deset, dvanáct hodin denně, ale symbióza, která panovala v modletickém studiu byla až neuvěřitelná. Asi jsme tam ladili stejné frekvence, protože jsme měli mnohokrát stejné nápady a myšlenky, které se hudebně až nerealisticky přesně doplňovaly a hlavně během točení panovala pohoda, člověk vypne hlavu, neposlouchá zprávy, nestará se o jinou práci, neřeší maily a telefon, je to jako se ocitnout na pár dnů na jiné Zeměkouli.
Mezi dalšími jmény na desce uslyší lidé bicí od Honzy Linharta a Petra Šilhavého, který bude naším hostem na křtu, jemu se podařilo neskutečně pozvednout song Tour de France, ale jak – to nechám jako překvapení pro posluchače. S basou nám pomohl další člověk, kterého si velmi vážím a stejně jako na prvním albu to byl Radim Genčev, který se na akci taktéž ukáže. Desku ozdobili houslemi a příčnou flétnou i manželé Jana a Radvan Markusovi, to byli snad první lidi, kteří mi svým výkonem ve studiu vlili slzy do očí, protože díky nim jsem si uvědomil, že dělám tu nejkrásnější práci na světě.
Někteří lidé si šetří na dovolenou, někteří si kupují auta, či jiné statky, já ani nevím, za poslední roky, co dovolená je, maximálně najdu tři čtyři dny volna a už jsem nervózní, jestli mi náhodou někde neujíždí vlak. V Českém rozhlase Sever, když už si musím vzít volno, tak je to jen kvůli koncertům a natáčení, ale uvědomil jsem si, že tvorba a práce s hudbou je to, co mě činí neskutečně šťastným. Nejezdím k moři a nenakupuji drahé věci, všechno investuji právě zpět do hudby, jsem na scéně už přes pět let, strašně to letí, ale až teď po této době jsem si uvědomil, že mě hudba vlastně začala živit a že jsem se stal profesionálním muzikantem. Je to moc fajn pocit, pocit svobody, za který jsem vděčný, ale člověk to všechno musí dělat s pokorou, vytrvalostí, dvě stě procentním nasazením a hlavně trpělivostí. Nemám nadřízeného, což je příjemný, ale svazující, protože svým nadřízeným jsem já sám a musím říct, že jsem k sobě dost náročný šéf. Bohužel to nese i stinné stránky, protože jsem se rozhodl jít cestou, kde není čas na to budovat poctivě vztah, člověk přijde i o pár kamarádů, ale na druhou stranu lidé, se kterými spolupracuji, to musí cítit podobně a naše vztahy to ještě o to více upevňuje. Často slýchám jiné, jak tvrdí, že mají málo času, přitom často vím, že ani nemají tušení, co to pojem „málo času“ vlastně je. Stalo se mi, že jsem se začátkem srpna podíval do kalendáře a zjistil jsem, že mám půl dne volna až na konci září. Což mě docela děsilo, ale jak si na ten non-stop režim člověk jednou zvykne, tak mu to už ani nepřijde. Hlavní ale je, že si na to nestěžuji, naopak si to velmi užívám, protože se mi jak na koncertech, ve studiu nebo teď s příchodem naší nové tvorby potvrzuje, že je to správný směr, že to má smysl a že je to radost, která se nám letos prostřednictvím lidí napříč republikou tisíckrát vracela.
Myslím si, že jsme připravili zajímavý projekt, který Lüftnera oblékl do hudebního stylu, který nám všem tvůrcům říkal: „Jo tenhle kabát nám sluší…“ Novým písničkám přeji to, aby jak na desce, tak na živo roznášely opět co nejvíce radosti.
Autor: Petr Lüftner
a Karel Kotrč
Foto: Petr Berounský
